Jsem zombík

“Cože? Můžeš to prosím ještě jednou zopakovat? Ty pracuješ jako zombík?” Oči z důlků a ústa dokořán … asi takový byl můj výraz na začátku druhého cyklorozhovoru v Polsku s Pawłem Zaufalem. Tento profesionální tanečník, zombík na poloviční úvazek a sezónní umělec z Katowic přináší do lidských životů radost skrze tanec. 

Úvodní fotografie: Marian Folga

Pawle, pracuješ v domu hrůzy. Co to vlastně je? 

Je to dům s několika temnými místnostmi, které jsou uzamčené. Hráči musejí řešit různé úkoly a luštit hádanky, aby se dostali ven.  Zatímco hledají klíče, my je strašíme. V Polsku je to oblíbená teambuildingová aktivita. Máme klasickou verzi hry, kdy lidé hledají klíč a snaží se uniknout, a potom máme zombie verzi, kdy lidé běhají se zbraněmi a honí je zombíci.

A jakou máš roli ty?

Jsem zombík. (Směje se on i já.)

To je teda super pracovní pozice. Už vidím, jak se tě někdo ptá: „Co děláš?“ A ty mu říkáš: „Ále, pracuju jako zombík.

Zní to možná srandovně, ale je to celkem makačka. Někdy pracuješ 10 hodin v kuse jen s pětiminutovou přestávkou mezi skupinami. Uvnitř je tma, vedro a málo vzduchu. Je to fakt náročné být zombík!

12108972_1065524906806170_3841543608735144083_n

Fotografie: Pawel Zaufał

Stalo se ti někdy něco?

Skoro dvakrát. Nejhorší jsou rozlučky se svobodou. Lidé jsou napití a když proti tobě stojí osm namakaných borců, může to být dost nebezpečné. Podle pravidel ale nesmíš s nikým bojovat. Někdy, když na lidi skáčeš ve tmě, tak se brání a udeří tě. Máme naštěstí kamery, takže kdyby se něco stalo, tak hra končí.

Jak teda zvládáš pracovat 10 hodin jako zombík? 

No, během těch krátkých přestávek si dám sendvič, napiju se čaje, a potom musím jít chystat místnot pro další skupinu, takže na odpočinek není moc času. Když skupinka nepřijde nebo někdo třikrát vykřikne stop a hra skončí, máme pauzu. Když se ti povede lidi vystrašit tak, že hru ukončí, plácá ti po zádech celý tým, protože si konečně na chvíli oddychne.

A fakt se lidé bojí, když ví, co je čeká?

Jak kdo. Někteří lidé se vůbec nebojí, jiní hodně. Je to jako s hororem. Lidé ví, že je to jenom film, ale stejně se bojí.

Jak ses k téhle práci vůbec dostal?

Našel jsem inzerát na casting na internetu.

22343932_1832001706825149_407942378_o.jpg

Fotografie: Izabela Sekuła

A tak sis řekl, že by bylo super být zombík, že … Jak vůbec probíhal casting?

Dostal jsem za úkol vystrašit porotu, a tak jsem v jedné tmavé místnosti skákal z jedné skříně na druhou a strašil je. Je to fyzicky dost namáhavé. A taky musíš umět řvát. Lidé často ztratí po 10 hodinách hlas. No, a proto dělají tenhle casting, aby viděli, jestli se na to hodíš, nebo ne.

Musí být zajímavé nabírat na tuhle pozici lidi. Kdo se tam vůbec hlásí? 

To je těžké říct. Obecně spíše kluci než holky. Studenti, sezónní herci a obyčejní lidé, kteří přes týden pracují v lékárně, ale baví je chodit o víkendu strašit lidi.

Děláš tuhle práci na plný úvazek?

Ne, jenom o víkendu. Přes týden vyučuji balet, moderní tanec a kontaktní improvizaci. Pracuji s různými typy lidí: mladí, starší, mentálně a fyzicky postižení. Přejíždím mezi třemi městy (Katowice, Rybnik a Bialsko-Biała) a mám i nějaké sezónní zakázky. Chodím třeba na chůdách na svatbách a na večírcích.

Maciek Jarzebinsi

Fotografie: Maciek Jarzębiński.

Týjo, a jak to všechno stíháš?

Je to jednoduché. Potřeba je matkou vynálezů. Musím to zvládat, protože většina pracovních nabídek v oboru je buď na poloviční úvazek nebo sezónní. Třeba v květnu jsem měl velké vystoupení Svěcení jara od Stravinského v Lublinu, ale potom projekt skončil. A proto si hledám různé menší zakázky a snažím se to nějak spojit dohromady.

Je těžké být tanečníkem na plný úvazek?

Jo, je. Hodně hereckých společností nabírá klasické tanečníky, kteří mají perfektní a estetický výkon, ale můj styl je spíše avantgardní. Já se na pódiu nesnažím o dokonalost, ale hledám tam pravdu. Jsem fanoušek kontaktní improvizace.

Co to je?

Je to volná forma tance. Musíš najít bod dotyku s druhým člověkem, prozkoumat ho a hrát si s ním. Klasičtí tanečníci se učí nazpamět kroky a často zapomenou na tu krásu hry s tělem. Během lekcí kontaktní improvizace se ti může stát, že někomu sedíš na obličeji, nebo máš jeho hlavu mezi nohama. Zakladatel kontaktní improvizace Steve Paxton tvrdí, že v tomto typu tance jde o fyziku, ne o chemii.

1537867_10203268469970953_4350956773522500879_o.jpg

Fotografie: Sashimodo Pictures

Počkej, a je vůbec možné vydělit z tance emoce mezi mužem a ženou?

To je dobrá otázka. Když jsou dvě těla hodně blízko sebe, smysly jedou na plné obrátky. V určitém momentu tam emoce můžou být, ale když překonáš tu bariéru a soustředíš se čistě na pohyb, emoce nejsou problém.

Aha, takže je hlavní soustředění. 

To rozhodně. Dokonce se mi stalo, že jsem si během jednoho workshopu najednou uvědomil, že nad hlavou držím dvoumetrového chlapa. Prostě jen tak! A jindy mi zase na zádech seděl kamarád a já udělal piruetu na jedné noze.

Jak je to vůbec možné?

Došlo k propojení pohybů, fyziky a pohybové energie. Když se pohybu podvolíš, tělo se začně samo hýbat a dokážeš neuvěřitelné věci. Když jsi uvolněná, můžeš sebou třísknout o zem ze všech možných úhlů a nic se ti nestane. Tělo si vždy najde způsob.

10367680_392662104218610_4703967351526410567_n

Fotografie: Robert Siwek

To zní úplně neuvěřitelně. Tohle taky lidi učíš?

Dělám kurzy kontaktní improvizace pro postižené lidi. Dnešní lidé mají vnitřní bariéru a bojí se druhých dotýkat. I obyčejný dotyk jim může být nepříjemný. Hlavně postižení lidé po kontaktu touží a tento typ tance se jim líbí.

Máš i nějaká vystoupení?

Po vysoké jsem měl několik vystoupení a teď připravuji dvě nové pro školy. Je pro mě hodně důležité mít v jakékoliv hře alespoň nějaký prostor pro improvizaci. Většina škol tě nutí učit se choreografii a nemůžeš improvizovat, ale tanec je pro mě více než jen naučené kroky.  Hodně vystoupení jsou jen Mickey Mouse tanečky se širokým úsměvem. Pokud mám ve hře prostor pro improvizaci, klidně jen na několik sekund nebo minut, jsem šťastný.

To je dobrá životní filozofie. Být spokojený i s málem, být vděčný.

Věřím tomu, že by se člověk měl snažit být co nejlepší, ať dělá cokoliv. Možná právě nenacvičuješ tu nejlepší hru na světě, ale vždycky se můžeš zeptat choreografa, aby ti dal prostor pro vlastní improvizaci, nebo se můžeš natočit a poslat nahrávku do soutěže. Prostě se snaž vytěžit co nejvíce z jakékoliv situace.

To je správný přístup! Napadá mě teď, co bys vlastně chtěl v životě dokázat?

Někdy sním o tom, že mám svou vlastní školu pohybu. Místo, kam by chodí lidé, co se věnují úplně různým aktivitám od jógy a bojového umění po break dance a moderní tanec, a učí se navzájem od sebe. Chtěl bych šířit myšlenku, že pohyb je pro každého. Můžeš tančit i bez kroků a sportovat, i když nechodíš do posilovny. Bylo by fajn, kdyby ta škola měla i sociální dopad, například pomáhala postiženým a chudým lidem.

To je krásná vize. Přeji ti hodně štěstí a děkuji za zajímavý a zábavný rozhovor, Pawłe.   

Copyright: všechny fotografie byly použity se svolením jejich autorů.

Díky za čtení. Pokud se ti rozhovor líbil, můžeš ho podpořit lajkem na FB stránce Pinklich nebo mrknout na foto příběh She said na Instagramu.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s