Holly-woodsko-bolly-woodský sen

Ranní paprsky prosvítají do proskleného obýváku typického dřevěného domku nějakých 50 mil nad New Yorkem. Hledím do zasněžené zahrady a u toho poslouchám krásný příběh. Bavím se se zasloužilým fyzikem Devendrou Guptou a u toho nahlížím do básní Thákura, vyptávám se na Ambedkara, Gándhího a Feynmena a mluvíme o difuzi atomu. Je zapsaný v americké encyklopedii Marquis, Who is Who in the World a jako budovatel IBM. Mám to štěstí, že jsem právě potkala jednoho z nejskromnějších a nejúžasnějších lidí. Mám pocit, jako by lidé, kteří dávají jednoduché odpovědi, byli právě ti nejmoudřejší.

Narodil jste se ve velice turbulentní době v Indii.

To je pravda. Narodil jsem se v roce 1931 v městě Nagina vzdáleném 200 km severovýchodně od Dillí. Už od pradávna to bylo území tygrů a dnes zde leží Národní park Jima Corbetta. Bylo to vždy teritorium zločinců. Můj dědeček byl zastřelen během ozbrojeného přepadení na svém statku nechvalně známým banditou zvaným Sultana před sto lety. Sultana je součástí folklóru současné literatury, filmů a představení včetně známého Bonnie and Clyde. Gándhího nenásilné hnutí, které započalo v roce 1912, bylo na svém vrcholu. V roce 1942 se pokusil Gándhí vytlačit Brity z Indie, ale kvůli druhé světové válce se to nepodařilo. Roku 1947 se Indie dočkala a viděl jsem Brity opouštět Červenou pevnost. Bohužel se Indie rozdělila do dvou zemí; milion lidí zemřel a 10 milionů bylo přemístěno. Můj otec míval malý statek a žili jsme v domě bez elektřiny a bez vody. Během druhé světové války jsme používali petrolejové lampy, ale někdy žádné nebyly, a tak jsme studovali za svitu svíčky.

Co vás v těchto podmínkách přivedlo k zájmu o vědu?

Když mi bylo pět, chodíval jsem do školy pěšky. Procházel jsem uličkou plnou kovářů. Vyráběli kliky, podkovy a další kovové věci. Pracovali s ocelí, vložili ji do ohně, ohřáli ji, ohýbali jí a já tam stál a se zaujetím je sledoval. Chtěl jsem přijít na to, jak to dělají.

Díky vaší zvědavosti jste to dotáhl z malého indického města do USA. Můžete říct jak?

Pocházel jsem z rodiny devíti dětí. Všichni jsme vystudovali vysokou školu. Pomáhali jsme si navzájem; otec měl nějaké peníze a navíc jsme dostali stipendia. Po střední škole jsem odešel za bratrem do Dillí a studoval jsem fyziku na dillíské univerzitě. Poté jsem vystudoval inženýrství na univerzitě ve Váránasí. Po konci studia v roce 1954 jsem dostal za úkol vybudovat laboratoř v nově vzniklém Indickém technologickém institutu. Jeden americký profesor si všiml mé studie “Teorie martenzitní transformace kovů” a doporučil mě jednomu profesorovi na newyorské univerzitě. Má studie se věnovala martenzitní transformaci kovů, fenoménu objevenému na počátku 20. století, který se stal debatovaným tématem po celém světě. Vysvětluje tajemství tvorby damascénských a samurajských mečů v době středověku.

DSC00227

Takže jste nakonec odešel do USA?

Ano. Profesor mi pomohl získat asistentské stipendium, ale neměl jsem peníze na cestu. Musel jsem požádat o pomoc manželku místního podnikatele. Byli tak hodní, že mi dali peníze. Dnes to zní legračně, ale do Ameriky jsem se dostal po měsíci plavby na lodi. Líbilo se mi to. Byl jsem tehdy tak mladý.

To muselo být ale dobrodružství, viďte.

To teda bylo. Hned po příjezdu jsem začal chodit do kurzů matematiky, fyziky a metalurgie a vyučovat studenty v laboratoři. Udělal jsem magistra na newyorské univerzitě a moje diplomová práce se mi vydařila natolik, že jsem dostal doporučení k tříletému doktorandskému studiu na univerzitě v Illinois. Tehdejší katedra fyziky byla vedena doktorem Frederickem Seitzem. Vytvořil novou disciplínu fyzika pevných látek, která se věnovala starověkému umění metalurgie, materiálů a moderní fyzice. Nejenom že vytvořil své vlastní oddělení dle své vize, ale také přitáhl mnoho zajímavých vědců do oddělení těžby a metalurgie, keramiky a elektrického inženýrství. Pracoval jsem na tématu atomické difuze ve skupině vedené Johnem Bardeenem, což byl fyzik oceněný dvěma Nobelovými cenami, a s dalšími prominentními osobnostmi. Vedoucím mé diplomové práce byl doktor David Lazarus. I přesto, že jsem byl zapsaný na katedře těžby a metalurgie, psal jsem diplomovou práci na katedře fyziky, což bylo v souladu s interdisciplinární vizí profesora Seitze. Tahle volba mi nakonec velice pomohla v IBM, kde jsem díky tomu mohl přispět k rozvoji počítačových čipů a atomické difuze.

Bez názvu

Ale po pěti letech se vám začalo stýskat po domově a vrátil jste se zpět do Indie.

Přesně tak. Dostal jsem práci v plánovací komisi, ale nemohl jsem tam dělat žádný výzkum. USA bylo na vysoké úrovni, zatímco Indie měla úroveň velice nízkou. Lidé z Illinois mě přemlouvali, ať se vrátím. Před nástupem Kennedyho nebylo jednoduché imigrovat, ale v roce 1965 se změnila pravidla a v tu dobu jsem se vrátil. Nastoupil jsem do IBM Thomas J. Watson Research Center. Mezitím jsem se v Indii oženil a narodila se nám tam dcera. Mí dva synové se narodili až tady v USA.

Domluvené sňatky jsou v Indii běžné. Jak vlastně fungují?

Moji manželku mi vybrala rodina. Předtím jsem ji vůbec neznal. Rodiny se sešly, popovídaly si a navrhly nám, ať se setkáme. Šli jsme do restaurace na šálek čaje a jeden se druhému líbil (lišácký úsměv). Žádné randění. Vzali jsme se a rychle jsme si na sebe zvykli. Šlo to jako po másle. Mně bylo 30 a jí 28. Moje manželka byla socioložka a tou dobou dělala Ph.D. v Dehradúnu.

To zní zajímavě. A to navíc ještě dělala doktorát, což podle mě v té době muselo být dost neobvyklé pro indickou ženu v padesátých letech.

Ano, bylo to neobvyklé. Většina dívek se provdala ve věku 16-18 let, ale ona chtěla studovat, nicméně její otec neměl peníze. Typický problém věna. Hodně kvalifikovaných lidí chce peníze, ale oni jich moc neměli. Já jsem po ní žádné nechtěl. Věřil jsem tomu, že svým vzděláním nás uživím, takže to bylo v pořádku.

To zní jako z pohádky. A potom jste se vrátil znovu do USA.

Ano, vrátil jsem se zpět do Illinois na dva roky a potom jsem pracoval na poli difuze v IBM celých 45 let. Napsal jsem mnoho studií a knih. Celkově to bylo velice inspirativní prostředí. Bylo tam mnoho slavných profesorů a dokonce jsem dělal výzkumné projekty na Harvardu.

Bez názvu

Můžete říct něco více o výzkumu, který jste dělal? Jak se v průběhu času vyvíjela věda?

Když jsem v padesátých letech začínal, snili jsme o tom, že budeme mít počítač, který by mohl uvézt kamion. V té době měly počítače malou kapacitu, ale byly obrovské a navíc potřebovaly klimatizaci. Dnes máš mnohem vyspělejší počítač v kapse. Událo se hodně změn a snad jsem k tomu přispěl i já. Když jsme začali pracovat na silikonovém čipu velikosti nehtu, dokázali jsme umístit jeden drátek a byli jsme na to hrdí. Dnes je běžné, že v čipu je 10 miliard drátků. Tohle pomohlo k vývoji počítačů.

Byla bych vám ráda položila sofistikovanější otázky ohledně vašeho výzkumu, ale fyzika nepatří mezi mé silné stránky. Moje poslední otázka tedy bude, jak jste si zvykl na život v USA?

Zamiloval jsem si ho. Pro mě nebyl problém se sem přestěhovat. Lidé jsou velmi milí a Američané rádi přijímají cizince do své země. Navíc jsem měl mnoho indických a mezinárodních přátel na svém pracovišti. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl být v Illinois, a potom v IBM a dělat pokrokový výzkum.

Velice vám děkuji za sdílení vašeho příběhu a za vaši pohostinnost.

Copyright: Devendra Gupta

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s