V 18 mě nenapadlo, že jednoho dne budu tlumočit z perštiny a jezdit do Íránu

Když můj bratr potkal Vladimíra Váchala v Ománu a náhodou se mi o jeho přednášce o Íránu zmínila spolubydlící, říkala jsem si, že to nemůže být náhoda. Setkali jsme se na Cestovatelském festivalu v Praze a já jsem měla tu příležitost nahlédnout do života odvážného dobrodruha. Vladimír není jen tak nějaký student práv. Je to muž, který si ze své záliby v cestování (navštívil už 66 zemí), Íránu a perštině dokázal vytvořit živnost. Tlumočí z perštiny, provází expedice po této pohádkové zemi a snaží se v Česku bourat stereotypy o islámských zemích.

Vypadá to, že ze všech zemí se ti nejvíce líbí v Íránu.

V osmnácti jsem se do Íránu vypravil a zamiloval jsem si ho do takové míry, že jsem se rozhodl se naučit persky. Celou zemi jsem procestoval, dvakrát jsem tam studoval a jistou dobu i žil. Dodnes zůstává Írán polovinou mého života, protože pracuju jako tlumočník, jezdím tam na expedice a tlumočím na veletrzích pro ambasádu a pro firmy.

Írán se poslední rok hodně otevřel světu, i přesto okolo něj panuje stigma. Proč?

Írán je od roku 1979 ukázkou jediné perfektně fungující teokracie na světě, což vyvolává negativní emoce v době, kdy jsou protiislámské nálady v kurzu. Vždy se jej snažím prezentovat tak, že je to sice stát s islámským vedením, ale na 99 % se tam nesetkáš s nepřátelským přístupem. Lidé tvoří národní poklad.

17359191_1266581506711133_7240636006040354639_o

Jak se liší Írán od arabských zemích?

Rozdíl je v jazyku, historii, kultuře a přístupu k věcem. Jdeš na bazar a Arab tě chytne za ruku, zatímco Peršan se usměje, pokyne rukou a nechá tě vejít. Peršané řeší věci s rozvahou a elegancní a jsou hrdí, zatímco Arabové jsou méně hrdí, ale vše řeší s razancí, pouštějí se do toho rychle a s horkou hlavou. Mám však rád obě skupiny.

Co tě na íránské kultuře tolik zaujalo?

Z hlediska historie je země neskutečně bohatá, ale co se týče současného Íránu, tak obdivuju pohostinnost místních lidí, i přesto že se k nim svět staví zády. Perský jazyk je úžasný. Architektura, která je od osmého století mixovaná islámskými vlivy, se mi taky ohromně líbí. Obecně rozmanitost země, která v jakémkoliv ročním období má vždy co nabídnout. Je to prostě kombinace všeho. Na Íránu není nic, co by mi vyloženě vadilo.

Nepřemýšlíš o tom, že bys tam bydlel?

Ne, protože mně stačí, že jsem tam často a rád se vracím do Česka. Z hlediska jazyka by to bylo výhodné, ale čerpám energii z toho, že se vrátím domů a vidím se s rodinou a přáteli. Ty měsíční cesty mi stačí. V budoucnu bych ale určitě rád bydlel někde v zahraničí, i když bych asi zvolil jinou destinaci.

14590363_1112831558752796_6087043227607277679_n

Máš moc zajímavé povolání. Snil jsi o něm už odmala?

Vzniklo to postupně. Nebylo to tak, že bych si řekl v 18, že jednoho dne budu tlumočit a jezdit do Íránu. Je to takovýto, že jdeš a na konci tunelu vidíš světlo, vyjdeš a koukáš do krásné krajiny. Vidíš, že je tam vodopád, přijdeš k vodopádu a vidíš, že je tam jezírko. Tak se v něm vykoupeš, a když se v něm koupeš, tak zjistíš, že je tam jeskyně a jdeš do ní, protože tě zaujala. Tlumočení je lehký adrenalin. Když stojíš vedle člověka, on něco říká, ty si to v hlavě musíš montovat do jiného jazyka a do dvou vteřin začít mluvit, tak to je taková hra, která mě baví.

Vincent van Gogh řekl, „Vaše povolání není to, za co si domů nosíte výplatu. Vaše povolání je to, proč jste zde na zemi a co zde máte vykonat. Měli byste se mu věnovat s takovým zápalem a náruživostí, až se pro vás stane duchovní věcí.“ Co je tvoje poslání?

Jsem teď tak rozjetý, že vlastně vůbec nevím, co je moje poslání. Jenom vím, že chci dělat to, co baví mě a lidi kolem mě, a v čem vidím smysl. Když dostanu kladnou zpětnou vazbu, tak si říkám, že co dělám, je správný. Skrze tlumočení pomáhám sbližovat české firmy se zahraničníma a radím lidem s destinací, kam by se rádi vydali, ale třeba se sami bojí. Nemám žádné poslání, ale momentálně dělám práci, která mě baví. Až mě přestane bavit, tak budu hledat někde jinde. Bůh ví, jak to bude.

1398271_605532109482746_497131472_o

Když zažíváš tolik adrenalinových zážitků, jaké to je žít obyčejný život?

Při tomhle stylu, kdy jsem neustále na cestách a do toho se snažím dodělat doktorát na Právnické fakultě, píšu vlastní knihu, maluju obrazy, průvodcuju, vytvářím programy expedic, radím lidem, dělám přednášky, jezdím na výlety a všechno možný, tak osobní klasický život jde hodně stranou. Trochu mě to dohání a je to bolestivý. Občas teď propadám, nechci říkat do deprese, ale do takových smutných nálad, kdy si říkám, že bych se chtěl zastavit a právě proto jsem si řekl, že od dubna do srpna budu v Česku a užiju si u nás léto. Těším se, jak půjdu k rybníku a odpočinu si.

Občas se člověk do práce tak zamotá, co?

To jo. Člověk musí vědět, kdy se zastavit, aby se nepřepnul. Už teď mi spousta lidí říká, že je to šílený a já si to uvědomuju. Zvládám to, ale na té hranici, kdy stačí málo a nezvládnu to. Ale je to životní zkušenost. Když něco děláš nebo chceš dělat, tak se do toho pustíš a snažíš se eliminovat chyby. Byla chyba, že jsem si toho dal moc. Teď vím, že po té pauze se do toho pustím volněji. Nerad bych si cestování přehnaným pracovním stylem, který je samozřejmě prokládán destinacemi, kam jedu něco poznávat, znechutil. Najednou se ti totiž může stát, že ti strašně začne vadit sedět v letadle a mluvit s cizími lidmi.

Jaké to je, když stále jezdíš sám s batohem a potkáváš cizí lidi?

Potom to končí tím, že si pořádně nepamatuju, o čem jsme mluvili a na čem jsme se domluvili. Nicméně většinou necestuju sám, ale s přáteli. Je to hlavně z bezpečnostních důvodů, protože už jsem byl několikrát v situaci, kdy mi samotnému jít o život. Když jsem v Indii dostal střevní potíže, ležel na posteli a nebyl schopný si ani dojít pro vodu, tak byl pobyt najednou daleko horší. Nebo když jsem na Islandu zapadl nohou do jedné rokle pod kámen a bez cizí pomoci bych se hrabal ven strašně těžce.

11393284_843313295704625_6342306469031066565_o

A přitom se dnes tak propaguje sólo cestování.

Já taky rád cestuju sám, ale vzhledem k tomu, že mám spoustu přátel, kteří se mnou chtějí cestovat, tak tu potřebu cestovat sám nemám. Lidi, co cestují sami, jsou lidi, kteří žijí v uzavřeném koloběhu, potřebují vypadnout, najít si nové kontakty a pokecat o něčem novém. Lidi, co cestují s přáteli, jsou lidi, co žijí hektický život, pokaždé dělají něco jiného a jejich život není stereotyp.

Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela.

Víš, já teď nechci poznávat něco nového, protože při své práci pořád potkávám někoho nového, takže když cestuju, chci být s někým, kdo mě zná, a nechci si sednout s někým a první večer mu říkat, „No, víš, já dělám tohle.“ Když se mě někdo na cestách ptá, tak neříkám „Já dělám průvodce, mluvím persky a to a ono…“, řeknu, že jsem právník, protože nechci vyprávět o svém životě. Když mám každé dva týdny novou skupinu a musím každý večer vyprávět o sobě, tak už se mně ani nechce.

Chápu, stává se to potom už únavné. Teď mě napadá, víš vlastně, proč stále cestuješ?

Cestuju, protože mě to hrozně baví. Myslím si, že je to jediná smysluplná činnost, protože tě posune v mezilidských vztazích, ve zkušenostech a v zážitcích. Člověk žije život naplno. Cestování ti umožní vypadnout z koloběhu, kdy věčně chodíš do práce, zvedáš telefony, víš jak. Třeba když jsem jel do Severní Koreji, jeden z mnoha důvodů byl, že tam není signál a týden jsem byl bez telefonu a Internetu. A bylo to nádherný.

17155762_1262305717138712_7882224104019980480_n

To věřím. Myslím si, že přístup k cestování se s časem a věkem mění. Třeba já jsem dříve po návratech domů bývala kritická vůči ČR, ale poslední roky mě cesty vedou spíše k uvědomění, že jsem šťastná, kde jsem a s tím, co tady máme. Ale i tak mně občas cestování přijde jako taková návyková činnost.

Víš, co, když něco neznáš, tak ti to nechybí. Když člověk začne cestovat, tak mu po nějaké době začne chybět to poznávání. Na druhou stranu jsem si díky cestování začal vážit hodně věcí. Nenarážím na taková ta klišé o Africe, ale obyčejné věci, kterých si často nevšímáme. Třeba, že máme chodníky a kanalizaci. Člověk žije šťastnější život, když si uvědomí, že má to štěstí, že se narodil u nás v Česku.

To máš pravdu. Je to hodně obohacující. Když jezdíš tolik do islámských zemí, tak by mě zajímalo, jestli tě to ovlivnilo po duchovní rovině. Jsi věřící?

Řekl bych, že nejsem ateista a to je nejvýstižnější. Někdy říkám, že Bůh jsou morální vlastnosti člověka. Když vím, že něco špatného udělám, tak ten můj pocit, že to bylo špatné, je to božské. Odraz Boha je v pocitech viny a neviny. To, že je tady něco nebo někdo vyšší, mě duševně uklidňuje.

Jaké máš plány do budoucna?

Mám plán se naučit spoustu jazyků, protože mě jazyky strašně baví, cestovat, někdy v budoucnu si založit rodinu a cestovat s dětma. A ještě určitě studovat někde v zahraničí. Líbila by se mi Jižní Korea nebo Kazachstán.

Moc ti děkuju za sdílení svých zážitků a zkušeností. Přeju ti, ať se ti tvé plány a sny vyplní.

Webové stránky Vladimíra Váchala: http://vachalvladimir.cz/

Fotografie: z archívu Vladimíra Váchala

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s