Diplomacie je služba a vnímám tuto práci jako dar

copyright: Eric Kruegl

Těsně před odjezdem do Sečuánských hor se svým synem si na mě pan velvyslanec udělal čas, abychom vypili zelený čaj v kavárně na Vinohradech a pohovořili o diplomacii, mentorství a nastupující generaci mladých Čechů.

Pane velvyslanče, byla pro Vás diplomacie něčím, po čem jste odjakživa toužil?

Nebyla, nikdy. Byl jsem však studentem v přelomovém období a organizátorem studentského hnutí na Vysoké škole zemědělské v listopadu 1989. Byla to doba, kdy jsem se poprvé ocitl v roli vyjednávače. Organizoval jsem podporu studentů a vyjednával zrušení katedry marxismu a leninismu, vytvoření akademického senátu a organizaci prvních voleb. V roce 1991 se konal na Ministerstvu zahraničních věcí nábor vysokoškolských studentů. Přihlásil jsem se, protože jsem chtěl vědět, jestli obstojím v konkurenci. Nakonec jsem byl přijat. Nastoupil jsem do kulturního odboru, kde jsem se věnoval německy mluvícím zemím a to mě předurčilo, abych zůstal v regionu.

Jaký je podle Vás svět diplomacie?

Diplomacie je typická tím, že jste na rozhraní dvou světů. Už třeba Babylonie s Egyptem řešili prostřednictvím diplomatů své problémy a uzavírali smlouvy. Na rozdíl od práce v korporaci reprezentujete názory a zprostředkováváte postoje. Diplomaté se snaží hledat společné zájmy a včas identifikovat ty konfliktní. Je to veřejná služba s projekcí do zahraničí a se silnou zpětnou vazbou domů a mám k ní vztah.

Je krásné, že to vnímáte jako službu.

Já práci beru jako dar. Diplomacie byla a je spojená s určitými privilegii a prestiží, protože zastupujete nejenom zemi, ale v první řadě hlavu státu. Někdo tu prestiž unese a někdo si s ní moc neporadí.

3

Zdroj: Archiv velvyslanectví

Jak si člověk udrží pokoru v takové společnosti?

Pokoru si člověk udrží třeba tak, že si okolo sebe vytvoří inkluzívní prostředí. Já se snažím bavit s různými lidmi, otevřel jsem prostor pro praktikanty a snažím se nezapomínat, co se děje doma. To je pro mě cesta, jak nezpychnout. Opakem je exkluzivní prostředí, kdy se uzavřete jen s lidmi z vašeho oboru a na vaší hierarchické úrovni (např. s velvyslanci, politiky či řediteli korporací).

Jakou máte v pracovním životě misi?

Nastoupil jsem do Rakouska s jasným zadáním razantně zlepšit vztahy, které by se spíše do té doby daly nazývat nevztahy a upozadit témata, která vztahy komplikovaly. Obě země prošly divnou fází – historické reminiscence Rakouska-Uherska, stíny druhé světové války, ideologické rozdíly v minulosti, přechodná období na volný pohyb osob, nepochopení jaderné energetiky a celková nedůvěra způsobená schodkem životní úrovně mezi oběma zeměmi po r. 1989. Po dvou letech mám pocit, že jsme s týmem udělali velký kus práce. Češi jsou vnímáni skoro jako jedni z nejlepších sousedů a důležitý partner ve střední Evropě. Vláda ani opozice nemají s Rakouskem problém. Třeba přijde čas, kdy se ve střední Evropě budeme cítit ještě lépe než dnes.

Máte progresivní a nekonvenční přístup. Snažíte se stírat rozdíly v pracovní hierarchii, podporujete stážisty a působíte na sociálních sítích.

Nemyslím si, že můj přístup je nekonvenční. Jestli je nekonvenční pracovitost, tak to už jsme na tom hodně špatně. Rád podporuji lidi, kteří to potřebují, a trošičku méně podporuji někoho, kdo má tendenci rozhodovat za všechny. Nesmí to být tak, že v hierarchii může přicházet s nápady jen člověk, který stojí nahoře. Je důležité propojovat týmy a vtáhnout do diplomacie kraje, města a univerzity. Rád naslouchám stážistům a podporuji jejich nápady. Twitter a Instagram vymyslely moje dvě stážistky v Polsku, protože došly ke správnému závěru, že diplomacie musí být veřejností šířeji vnímaná. Pochopil jsem, že také Twitter nás činí inkluzívními v tom světě.

Měl jste v životě významného učitele, který Vás inspiroval?

Ano, tatínek, ale jenom do 13 let, protože potom zemřel. Později jsem si jenom představoval, co by dělal a řekl. Moji dva strýcové mně také sloužili v dospívání a jsem jim za to vděčen. Hrál jsem hokej, mým vzorem byli různí sportovci. Celkově jsem měl štěstí na své nadřízené. Když vidíte, že je něco možné, tak to zkusíte taky. V době, kdy ještě neexistoval žádný předpis na stážisty, můj nadřízený v Berlíně řekl: „Hele, proč bychom tady neměli mít studenty, když tomu nic nebrání?“

Snažíte se někoho vést Vy?

Drobně se snažím ovlivnit, jak rostou moje děti. Máme spolu debaty o různých věcech. V práci se stihnu věnovat kromě svých spolupracovníků jen zhruba dvěma stážistům. K nalezení mentora musejí být vytvořeny podmínky. V soukromé sféře se dají podmínky vytvořit rychle, ale ve státní sféře je to obtížnější. V Rakousku jsou zvyklí, že praktikant je plnohodnotnou součástí týmu institucí, ale u některých tradičnějších zemí to je jinak. Česká manažerská asociace nedávno na našem velvyslanectví uspořádala seminář, kde diskutovali zástupci velkých podniků se studenty o tom, jak má vypadat praxe. Je z toho záznam. Bylo to docela kontroverzní.

Capture

Zdroj: Archiv velvyslanectví

Často pracujete s mladými, vidíte u nich nějaký problém, který dříve nebyl?

Lidé rezignují z vlastního myšlení. Všichni máme vysoký počet informačních zdrojů a měli bychom se rozhodovat sami za sebe a až následně s naším názorem hledat spřízněné duše a ne naopak. Je nesmírně důležité zachovat si vlastní kritické myšlení. Třeba záměrně číst názorové oponenty, i přesto, že s nimi nesouhlasíme. Neuzavírat se do FB like-minded skupin a do svých názorových souputníků a podívat se přes břeh. Určitou nepohodlnost si musíme naordinovat.

Máte doporučení pro mladé Čechy? Z mé zkušenosti z Bruselu byli Poláci progresivnější než Češi.

Já jsem zažil Polsko a zjistíte, že je to vlastnost, která je ve výchově a v tradici daná. Neměli bychom se přetvařovat, Poláka ze sebe neuděláme. Měli bychom vyjít z našich tradic, z určité schopnosti rozpoznat důležité i vidět detail, umět si říct, že naše unikátní zkušenost z ekonomické a politické transformace, kterou jsme si udělali svou vlastní cestou, je zajímavá. Teď máme unikátní možnost uplatnit zkušenost v Brexitu. Můžeme se jako po česko-slovenském rozdělení pustit do práce a udělat desítky či stovky malých smluv, které udrží Brity nějak propojené se společenstvím.

Na jakých tradicích můžeme stavět?

Naši předkové byli schopni masarykovskou drobnou prací vytvořit na troskách Rakouska-Uherska Československo. Poláci mezičasem byli schopni udělat několik povstání, ovšem se sporným výsledkem. Z dlouhodobého hlediska je vůbec zázrakem, že tady v tomto prostoru vůbec jako Češi žijeme. Neměli bychom podléhat přimykání se k velmocím. Musíme se umět dohodnout se sousedy, spolupracovat s nimi,  ale taky občas říct tohle nechceme, my jsme Češi, to je naše. Popuzuje mě, proč se lidé na sebe dívají tak negativně nebo říkají, že jsme malí. Zkuste se zeptat Holanďana, jestli si myslí, že Nizozemsko je malá země. Je nutné probudit zdravé sebevědomí, které nevede ke špatným věcem.

Jan Sechter je velvyslanec ČR ve Vídni. Započal svoji pracovní dráhu v Nadaci deníku Lidové noviny (nyní Člověk v tísni), od r. 1993 pracuje na Ministerstvu zahraničí. Postupně se vypracoval na pozici velvyslance v Polsku a v Rakousku. Mluví plynule německy, anglicky, rusky a polsky. Sledujte ho na Twitteru (@jan6869), Instagramu (@jansechter) či čtěte příspěvky na stránkách velvyslanectví či Facebooku. A pokud ho chcete potkat osobně, proč nezkusit stáž na velvyslanectví

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s