Pozoruhodný příběh válečného veterána

Michal Vasilevič Fedorko se narodil v roce 1921 v Podkarpatské Rusi v obci Hrbok. Studoval na reálném gymnáziu a dvakrát se pokusil přejít do Sovětského svazu bojovat po boku Rudé armády proti fašistům. Při druhém pokusu jej Sověti odsoudili na tři roky do gulagu na Sibiř, kde pracoval v dolech a na výstavbě elektrárny. V roce 1943 se stal součástí československého odboje a jako průzkumník bojoval v bitvách u Kyjeva a Dukly. Za svoji odvahu získal Válečný kříž a medaili Za chrabrost. Po válce pracoval na Ministerstvu obrany. Ve svých 94 letech žije v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, kde jsem jej navštívila, abych se ho zeptala na jeho životní příběh.

Pane Fedorko, jak jste se angažoval v druhé světové válce?

Prodělal jsem celou světovou válku od začátku až do konce. V roce 1939 jsem se jako student rozhodl utéct do Sovětského svazu, abych bojoval v Rudé armádě proti Němcům, ale byl jsem odchycen. Mysleli si, že jsem špión, a tak mě vrátili zpět.

A proto jste se rozhodl pro druhý přechod?

Ano. S jedním kamarádem jsme přešli v červenci roku 1940 hranice, ale Maďaři nás chytili. Museli jsme zůstat v táboře, ale rozhodli jsme se, že tajně zorganizujeme přechod do Sovětského svazu. Když jsme přešli hranici na Ukrajinu, ihned nás zastavili Rusové. Vůbec o nás neměli zájem. Viděli nás jako nepřátele, protože jsme pocházeli z fašistického státu. Při výslechu mě obvinili, že jsem špion, a odsoudili mě na tři roky do pracovních táborů na Sibiř.

Nedokážu si to ani představit, jaké to muselo být.  

Bylo to strašné. Převezli nás v dobytčím vlaku až do místa, které se jmenovalo Vorkuta. Je to 30 kilometrů za polárním kruhem a bývá tam až -45°C. V té době tam stály jenom dva domy. Ty tři roky, co jsem tam byl, jsem stavěl domy, kopal uhlí a budoval elektrárnu. Měl jsem štěstí, že tam byl český velitel brigády, který mě převzal do pracovní skupiny pod sebe. Poněvadž kdybychom byli pod ruským velitelem, kdoví jestli bych přežil. Tam jsme byli do roku 1943, kdy nám Rusové dovolili zorganizovat československé zahraniční vojsko.

Takže jste gulag opustil a chystal se do boje?

Ano, v roce 1943 nás tisíc zajatců z různých gulagů převezli do Buzuluku. Tam jsem byl vyškolen na pozorovatele/průzkumníka. Dostal jsem se do první československé samostatné brigády v SSSR, kde jsem společně s dalšími pěti vojáky dělal průzkum. Začátkem října 1943 jsme byli nasazeni do bitvy o Kyjev, který byl obklíčený německou armádou. Měli jsme při osvobozování velké úspěchy a místní nám děkovali.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

V čem spočívala vaše role?

Jako průzkumník jsem vždy šel první a zkoumal terén. Snažil jsem se zjistit, jaké je rozmístění nepřátelských vojsk, jaké zbraně mají k dispozici a jestli plánují útok. O tom všem jsem vždy informoval svého velitele. Byla to nebezpečná pozice, protože jsem často šel úplně sám a měl jsem jenom pistoli a v ní pár nábojů. Kdyby mě napadli, začal bych střílet a kdyby mě měli zajmout, raději bych se zastřelil, protože jsem věděl jak zrůdně se chovají k zajatcům.

Jak jste potom postupovali dál?

Potom jsme postupovali na Ukrajině do Vasilkova, Bílé Cerekve a Ostrožan. Tam jsem se sám osobně přímo střetl s Němci a při jednom útoku jsem byl zraněn střepinou z granátu do hrudi. Když mě ošetřovali, chtěli, abych zůstal ležet. Ale já jsem přišel zpátky k obraně. Osvobodili jsme Buzovku a Volyni, kde žila třicetitisícová česká menšina. Z ní se pak přihlásilo 12 tisíc volyňských Čechů a chystali jsme se na karpatsko-dukelskou operaci.

Jak se nakonec operace podařila?

Měli jsme jenom 10 dní na přípravu a mysleli jsme si, že přejdeme rychle hranice Československa a podpoříme tak Slovenské národní povstání. Nakonec celá operace trvala skoro tři měsíce a byly velké ztráty na obou stranách. Padlo tam 19 000 sovětských vojáků, 1800 příslušníků československých vojáků a 4500 jich bylo raněno. Ztráty byly hrozné na obou stranách. Byl jsem také zraněn a šel jsem na rekonvalescenci v prosinci 1944. Nakonec mě ale zvolili jako velitele samostatné čety v Prešově, kde jsem dostal 36 vybraných vojáků.

Co jste měli za úkol?

Zabezpečovali jsme mosty, zařizovali jsme zásobování zbraněmi a sbírali jsme utečence. Přes celé Slovensko jsem postupovali až na Moravu do Prostějova, kde v květnu 1945 skončily boje. Nakonec jsme dorazili do Prahy a ještě jsme hledali nepřátelské vojáky na našem území.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Jaký jste měl pocit, když skončila válka?

Byl jsem šťastný, že jsem to přežil. Měl jsem takové štěstí. Tolik mých kamarádů zemřelo a viděl jsem tolik padlých. Ve válce je mnoho utrpení, vypálené vesnice, zmrzačení lidé a mnoho raněných. Byl jsem šťastný, že je to za námi.

A jak probíhal Váš život po válce dál?

Po konci války jsem vystudoval školu pro vyšší důstojníky v Brně na Univerzitě obrany a  byl jsem převelen v roce 1947 do Čáslavi. Chtěl jsem jít do Prahy, ale kvůli tomu, že jsem nevstoupil do komunistické strany, jsem byl nepřítelem KSČ a potom mě přesunuli do Nového Jičína, do Ostravy a do Jeseníků. Naštěstí jsem se díky známému dostal do Prahy a začal jsem pracovat pro Ministerstvo obrany jako inspektor. V roce 1948 jsem se oženil a měl dvě děti a žili jsme v Praze. Později jsem pracoval na Vojenském důstojnickém ústavu. A nyní žiji ve Vojenské nemocnici na oddělení s dalšími válečnými veterány.

Děkuji Vám za vyprávění o Vašem pozoruhodném životě.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Fotografie: z archívu M. V. Fedorka

2 thoughts on “Pozoruhodný příběh válečného veterána

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s