Letem celým světem se studentem Oxfordu Matějem Bajgarem

Student Oxfordské univerzity. Konzultant Světové banky a dalších institucí v Lesothu, Ghaně, Jižní Africe a Tunisku. Expert OECD. Takovými a mnoha dalšími nálepkami by se dal označit Matěj Bajgar, kluk, kterého z malého Tišnova život dovedl přes Oxford, Kapské Město, Londýn a San Francisco až do Paříže. Inspiruj se jeho příběhem.

Matěji, kdy tě poprvé napadlo, že bys chtěl studovat na Oxfordu?

Když mi bylo 13, tak jsem s rodiči navštívil Cambridge a od té doby jsem měl takový hluboko zasutý, skoro bych řekl jen podvědomý, sen na této univerzitě studovat.       Během bakalářského studia v Praze na Institutu ekonomických studií na Karlovy univerzity jsem měl dobré výsledky a chtěl jsem toho využít a podívat se někam dál. V prvním ročníku jsem se zúčastnil přednášky několika bývalých studentů, kteří se dostali na London School of Economics a na Cambridge a to mě motivovalo. Největší roli však sehrál můj kamarád z Kuřimi, Petr Janský, který se dostal na Oxford na rozvojovou ekonomii o rok přede mnou.

Takže to byla souhra životního snu a obklopení se správným prostředím?

Ano. Byl to právě on, kdo mě inspiroval, abych šel na Institut ekonomických studií, a potom na Oxford. Když jsem se do Anglie o rok později hlásil já, měl jsem detailní informace, jak připravit přihlášku, jak shánět peníze, co to obnáší a že to vůbec jde. Později jsme dělali podobnou práci v Africe, takže jsem dlouho šel v jeho šlépějích. Myslím si, že to byl jeden z nejlepších příkladů toho, jak velkou roli v životě hrají přátelé   a známí. Kdyby člověk kolem sebe tyto lidi neměl, tak by o těchto možnostech ani neuvažoval.

Snažíš se ty nějak lidi inspirovat?

Ano, podílím se na projektu Discover. Jedná se o jednotýdenní letní akademii pro 200 nadaných středoškoláků z ČR a SR, kterou vedou absolventi českých a zahraničních VŠ, z nichž hodně prošlo Oxfordem, Cambridgem či Harvardem. Studenti zde absolvují kurzy a setkávají se neformálně se zajímavými lidmi. To je nakopává a pomáhá jim zjistit, co by chtěli dělat oni, jak mohou žít a jací mohou být. V lednu rozjíždíme nový projekt, který se jmenuje Yoda Mentorship Programme, kde šikovní vysokoškoláci mentorují středoškoláky. Přišel s ním jeden z bývalých účastníků Discoveru – je krásné pozorovat, jak v životě vždy jedna věc vede k druhé.

20946062926_3f475cf9b2_o

Fotografie: Vojtěch Indráček

Jak se o Discoveru studenti dozví?

Obcházíme střední školy a gymnázia. Spoléháme také na to, že předchozí absolventi program doporučí svým kamarádům. Na Slovensku pomohla rozšířit povědomí o Discoveru Slovenská debatní asociace, která organizuje soutěžní debatování na SŠ. Většina studentů pochází z velkých měst (Praha, Brno, Ostrava), ale rádi bychom, aby bylo co nejvíce studentů i z menších měst.

S tím souvisí i moje otázka, co bys poradil mladému člověku, který by se chtěl dostat na podobnou školu?

Abych si trochu přihřál vlastní polívčičku, řeknu, že bych určitě doporučil absolvovat Discover a Yodu, protože to je možnost setkat se osobně s lidmi, kteří v zahraničí studovali nebo to plánují. Taky je dobré si rozmyslet, jestli se chce student hlásit přímo   po maturitě než až po bakaláři. Pokud má student z bakalářského studia výborné výsledky, zapojil se do nějakých projektů a učitel mu dá doporučení, je to asi trochu jednodušší než když se hlásí už ze střední. Oboje ale je samozřejmě možné. Potom je rozhodně dobré strávit hodně času nad přípravou motivačního dopisu a ostatních dokumentů. Inspiraci lze nalézt na stránkách Oxbridge.

Group-2

Fotografie: Matěj Bajgar

Jak ses ty konkrétně připravoval na přijímací zkoušky?

Určitě mi pomohlo, že jsem během bakalářského studie měl dobré známky. Strávil jsem hodně času přípravou přihlášek, absolvováním jazykových testů a sháněním doporučení. Na většinu oborů na Oxford přijímací přihlášky nejsou, ale na ekonomii byly. Jmenují se GRE a je to něco jako brněnské Testy studijních předpokladů.

Jaké byly první tvoje dojmy z Oxfordu? 

Podzim jsem prožil v naprosté euforii. Najednou jsem byl obklopený třiceti lidmi z celého světa, které baví, co studují, a jsou schopni o tom diskutovat celé hodiny. Měl jsem úžasné učitele, zajímavé přednášky a město se mně ohromně líbilo. Bylo to intelektuální dobrodružství.

A jak to bylo dál?

Je třeba říct, že to vždy nebylo růžové. Když jsem na jaře psal magisterskou práci, tak jsem si připadal osamělý. Celkem náročné bylo vyrovnávat se s tlakem. Řekl bych, že velká část lidí na Oxfordu trpí syndromem „insecure over-achiever„. Objektivně jsou to extrémně úspěšní a nadaní lidé, ale subjektivně o sobě pochybují. Řada lidí školu opustí nebo ji na rok přeruší, aby si odpočinuli. Hodně lidí trpí depresí, což souvisí s náročností studia a také tím, že si na sebe kladou velké nároky. Člověk chce být dokonalý jako všichni ostatní. Chce být skvělý na přednáškách, psát výborné eseje, zvládat 10 aktivit, cestovat, běhat maratony, veslovat, mluvit 5 jazyky a k tomu ještě vést vlastní charitu. Na jednu stranu tě ten tlak vede k tomu, abys byl lepší, ale na druhou stranu tě znejišťuje.

OXFORD

Fotografie: Radek Bajgar

Jak ses s tím tlakem dokázal vyrovnat?

Bylo to náročné. Často jsem si během magistra a doktorátu připadal, že to byl omyl,       že mě vzali a že se na to přijde. Tomu se zase říká „impostor syndrom„. Tenhle pocit jsem si taky prožil docela důstojně. Rozhodně mně pomohly psychoterapeutické metody a běh. Dále to byla i upřímnost kamarádů, kteří v mých očích byli lepší než já, ale zároveň byli ochotní se přede mnou otevřít a přiznat, že jsou si sami sebou nejistí. To, že jsem viděl, že tito lidé, kteří jsou pro mě dokonalí, se sebou také bojují, mně pomohlo si uvědomit,   že s takovými pocity bojuje velká část studentů.

V rámci studia jsi pracoval jako konzultant Světové banky v Tunisku, Ghaně, Jižní Africe a Lesothu. Co ses během těchto cest naučil?

Vybudoval jsem si přesvědčení o tom, že jsou si lidé všude podobní. Chtějí podobné věci, jakkoli se mohou jinak oblékat, poslouchat jinou muziku a mít jiné příjmy. Jasně, v Lesothu bude symbol statutu úspěšné střední třídy to, že si mohou dovolit oběd v místní obdobě rychlého občerstvení. Naopak v USA bude McDonnalds jídelna pro socioekonomicky níže postavené lidi a vyšší střední bude jíst v trendy restauracích a dělat jógu. Všichni ale děláme věci, které souvisí s naší třídou a symbolizujeme, že jsme úspěšní a že někam patříme.

P1060101

Fotografie: Matěj Bajgar

A ještě něco tě zaujalo?

Až díky návštěvě Ghany a Latinské Ameriky jsem pochopil, jak otřesnou historii má za sebou Evropa. Je něco jiného číst v učebnicích o otrokářství, než když člověk navštíví otrokářské pevnosti. V dnešní době mám tak menší tendence bát se lidí od jinud, třeba uprchlíků, a vidět Evropu jako civilizovaný svět. Vím, že obrázek je pestřejší, než jen křesťané vůči muslimům. Věřím, že spousta syrských uprchlíků mi bude lidsky bližší než spousta Čechů.

Nyní pracuješ v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj v Paříži. Jak se ti tam líbí?

Rozšiřuju si obzory. Dříve jsem se hodně zajímal o rozvojové země, ale chci se výhledově vrátit domů do Česka. K tomu se mi budou více hodit znalosti aplikovatelné na země,   jako je ČR, než na ty rozvojové. Pokud bych se chtěl poctivě věnovat rozvojovým zemím, tak bych tam musel roky žít, a na to jsem příliš pohodlný a domácký.

Poslední otázka, co bys chtěl v životě dokázat?

(dlouhé mlčení) Tak to je zdaleka nejtěžší otázka. Především chci být šťastný. Jakkoli to může vypadat samozřejmě, trvalo mi, než jsem k tomu dospěl. To ostatní se uvidí.

Děkuji za rozhovor a přeji ti hodně štěstí do budoucna.

Fotografie: z archívu Matěje Bajgara, titulní foto od Marie Friedmannové

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s