Běžte raději pryč, oni vás chtějí sežrat

Alenu znám již od svých 10 let, kdy jsem pomáhala svému tatínkovi při organizaci soutěže Ocelový muž a žena. Vždy mi připadala zajímavá a ráda jsem si s ní povídala o jejích dobrodružných cestách do pralesů, nevěděla jsem o ní však mnoho dalších věcí. Právě proto jsem se ji rozhodla vyzpovídat pro svůj blog a ukázat vám velice unikátní osobnost, se kterou se člověk jen tak nesetká. Však kdo z vás zná někoho, kdo běhá 30 závodů ročně, vydává se každoročně na expedice za primitivními národy a dělal výzkum na Antarktidě. Jako každý rok i tentokrát jsem ji potkala při soutěži Ocelový muž.  

 Aleno, co Vás motivuje se účastnit se sportovních závodů?  

Soutěže Ocelový muž/žena se účastním proto, že je jedinečná. Kombinuje silové disciplíny s během a jízdou na kole, tudíž vyžaduje všestrannost. Kromě toho ráda běhám ultramaratony, což jsou běhy na vzdálenost delší než 42 km. Atmosféra na takových závodech je neskutečná. Všichni jsme na jedné lodi, všechny bolí nohy, všichni jsou mrzáci, ale je to legrace a podporujeme se. Baví mě se překonávat a vítězit nad sebou. Ročně se účastním 30 – 40 závodů, ale ultramaratonů z nich je třeba jen čtyři.

To jistě musíte často trénovat.

Ano. Chodím pětkrát týdně běhat. Dříve jsem běhala do práce 17 km, ale teď už bydlím blíže. Každé ráno začínám 200-300 sedy lehy. Poté vypravím syna do školy, uběhnu 4 km, jdu do práce a odpoledne k tomu něco přidám. Třikrát týdně chodím do posilovny a plavu. Jsem velice aktivní člověk. Odpočívám, když jdu za kulturou, což je zřídkakdy.

Co Vám sport přináší?

Sport je mým obrovským koníčkem, nabíjí mě. Přináší mi dobrou náladu, hezkou postavu, zdraví a kondičku na cesty. U ženy je dobrá postava důležitá, protože čím je starší, čím se má chlubit? Lidé se na moje tělo dívají se zvědavostí a potěšením a to mi zvedá sebevědomí.

015 Italie 50km v%0D%0A 015IMG_3581

Máte zajímavou profesi. Můžete nám o ní něco říct?

Jsem docentka a učím na Ústavu experimentální biologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Zabývám se problematikou onemocnění lymeská borelióza a také působením zátěže extrémně náročných závodů na sportovce. Kromě výzkumu v laboratoři a v terénu učím imunologické předměty, publikuji články a vedu studentské práce.

Jak jste se dostala k těmto dvěma odlišným tématům?   

Jelikož jsem sama prodělala lymskou boreliózu, která do téměř úplného vyléčení trvala 20 let, zajímá mě výzkum v této oblasti. Toto závažné onemocnění se u nás vyskytuje čím dál častěji. Z našich výzkumů vyplývá, že s oteplováním planety se zvyšuje počet klíšťat. Musíme proto najít způsob, jak se jim lépe bránit. Tématika zátěže při sportu mě zajímá proto, že jsem sama sportovkyně. Výzkum spočívá v tom, že s kolegy srovnáváme fyziologické, hematologické a imunologické parametry před závodem a po závodě a sledujeme, co se děje v organismu. Zkoumáme sportovce účastnící se ultramaratonů. Jsme jediní v ČR, kteří tento fenomén zkoumají. Podobné studie probíhají v zahraničí, jako třeba ve Švýcarsku, Německu a USA.

Člověk by řekl, že když jste takový dobrodružný typ, akademický svět nebude Vaším šálkem kávy.

To je dobrá poznámka. Jsem plná energie, takže mi sezení dlouhou dobu zrovna nevyhovuje, ale střídám to s častou fyzickou aktivitou. Na druhou stranu ve své práci vidím obrovský smysl. S kolegy uveřejňujeme články v novinách o stavu klíšťat, které lidem pomáhají se klíšťatům vyvarovat. Dokážu také lidem poradit, jak se mohou léčit.

Vaše práce vám však otevírá i obzory. Jste jedna z mála osob, která se dostala na Antarktidu.

Ano, byla jsem vyslána na Antarktidu univerzitou. Sbírala jsem tam červy z vegetace pro vědecký rozbor a odebírala krev tučňákům, aby se zjistilo, odkud pocházejí. Dále jsem odebírala krev lidem, abych zjistila, jak se chlad a místní podmínky podepisují na jejich zdravotním stavu. Zjistila jsem, že v rámci krátkodobého pobytu působí chladné klima (od -5°C do 5°C) s dostatkem slunečního záření pozitivně. Člověk je zde izolován od civilizace a technologií, tudíž odpočívá. Na Antarktidě je rovněž minimum bakterií a virů. Nízká teplota je obecně pro člověka lepší, než vysoká. I zvířata zde žijí déle, než na rovníku.

antarktida sber%0D%0A vzorkuIMG_1103

Co se dále zkoumá na Antarktidě a jak výzkum vůbec probíhá?

Vědci studují rostlinstvo a živočichy a také úbytek ledovců a jejich dopad na rozšiřování druhů. Jednotlivé státy mají své výzkumné stanice. Státy jako USA, Rusko, Velká Británie mají mnoho stanic a jejich výzkum probíhá celoročně. Menší státy, které přistoupily k Antarktické smlouvě později, mají většinou malé stanice a jezdí na kratší dobu. ČR postavila svoji stanici před 10 lety a vědci sem jezdí jen přes léto. Ostatně celoroční pobyt není pro lidi zdraví prospěšný, kromě jiného může vzniknout ponorka.

 Dal by se přirovnat výzkum Antarktidy k závodu o vesmír v minulém století?

Ano, mezi státy panuje rivalita. Před tím, než byla vytvořena smlouva, si významné státy rozkouskovaly kontinent na své výseče. I dnes, kdy má Antarktida patřit všem, však stále se některé státy cítí na tomto území v dominantnějším postavení, než druhé. Je to takové mamonářství – honem rychle si vezmeme kus země, než nám ho vezme někdo jiný.  Státy by se byly ochotné o ten kus země i bít a vést války. Jednoduše touha vlastnit zemi.

Ale nyní by měla být Antarktida čistě pro výzkum, že?

Uvidíme, snad ano.

Vaše zážitky jsou unikátní. Kromě Antarktidy jste navštívila mnoho dalších zajímavých míst. Řekněte nám něco o nich.

Každý rok jezdíme s partnerem na expedice za původními přírodními národy. Tyto cesty většinou trvají mezi 3-4 týdny. Doposud jsme jich vykonali 15. Zajímá nás, jak se tito lidé přizpůsobují neustále se rozšiřující civilizaci. Navštívili jsme například původní obyvatelstvo na Andamanských ostrovech, které patří mezi první potomky homo sapiens, kteří odcházeli z Afriky před 160 tisíci lety. Dále jsme zažili úžasnou cestu do Brazílie k Indiánům na řece Šingú, kam se skoro nikdo nedostal. Byli jsme také v Kongu za Pygmeji, což byla velmi těžká expedice, protože tam zrovna zuřila občanská válka. Poznali jsme původní obyvatele Republiky Tuva v Rusku a Laponce na severu Evropy ve Finsku. Setkali jsme se i domorodci na Borneu, s původními kmeny v Malajsii, Thajsku a Laosu a čtyřikrát s lidojedy v Západní Guinei.

Čím to, že vás tolik zaujalo právě původní obyvatelstvo na Západní Nové Guinei?  

Ještě před 40 lety původní obyvatelstvo žilo v době kamenné, neboli používalo kamenné nástroje a praktikovalo kanibalismus. Se vznikem státu Papua Nová Guinea v roce 1975 však tito lidé de facto skočili do civilizace 20. století. Zajímá nás transformace jejich společnosti. Od kamenné sekyrky k počítači.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

U těchto lidí se také rozvinul kanibalismus. Dokážete to vysvětlit?

Dříve žili velmi izolovaně, každá vesnice měla odlišné zvyky, jazyk a způsob oblékání. Jednotlivé vesnice si byly konkurenty ve shánění jídla, považovaly se za nepřátele a bojovaly proti sobě. Kanibalismus vycházel nejenom z tradic, ale rovněž z nedostatku potravy. Na rozdíl od Afriky, Jižní Ameriky či Evropy na ostrově nežijí velká zvířata (největší zvířata jsou ptáci a malí vačnatci) a k uživení populace nestačil sběr ořechů, kořínků a plodů. Obohacovali se tedy o proteiny svých předků, jedli mrtvé a nepřátele. V podstatě konzumovali lidské maso až do poloviny 20. století.

To zní nebezpečně. Necítila jste se ohrožení na životě?

Ano, při jedné expedici jsem navštívila kmen Korovai-Kombai, kde jsem byla v nebezpečí na pokraji života a smrti. Byli jsme doprovázeni dvěma vesnickými průvodkyněmi, když domorodci jednomu z nás ukradli batoh a doklady. Dožadovali jsme se jejich navrácení, ale situace se čím dál více stupňovala, až nám naše průvodkyně vyložily jejich záměr: „Běžte raději pryč, oni vás už chtějí sežrat“. Nakonec jsme se posunky domluvili a rychle odešli. Měli jsme štěstí na rozdíl od některých dřívějších dobrodruhů a misionářů, kteří tam byli snědeni.

Jak vlastně probíhají vaše cesty?

Děláme treky v džungli, přičemž často jdeme do neznáma bez mapy a GPS, protože mapy neexistují a GPS zde nefunguje. Většinou pěšky dojdeme do místa, které chceme poznat, a tam si najmeme obyčejného člověka z vesnice, který zná své okolí a dovede nás dál. Jakmile se dostane k vesnici, snažíme se ke kmenu přiblížit. Samozřejmě, že vůči cizincům nejsou důvěřiví, takže jsme vyvinuli naši strategii. Já například hraji na flétnu a přítel jim ukazuje knihu s fotografiemi, jak dříve vypadali (např. kniha od československých a rakouských antropologů, kteří popsali jejich civilizaci na začátku 20. století), na což reagují se zvědavostí. Snažíme se s nimi pobýt několik dnů, přespat u nich a poznat, jak funguje jejich život.

K čemu slouží Vaše poznatky?

O našich cestách pořádám přednášky, ročně okolo 8-10. Dany píše články a vydal již jednu knihu. Naším cílem je upozornit svět na to, že zde žijí původní národy, které dnes bojují o svoji existenci. Přežijí, nepřežijí? Jak přežijí?

 Toť otázka. Co si o tom myslíte?

Skočit z doby pravěku do věku mobilů a počítačů je pro ně nesmírně těžké. Zvláště mladí chtějí jít s dobou, ale často to pro ně není možné, protože nemají peníze a žijí na okraji společnosti. Čili mladí jsou frustrovaní z toho, že nabudou vědomosti, ale nemají je kde zúročit. Nedokážou naplnit představu, že budou žít civilizovaně. Jednou budeme všichni na jedné lodi, ale někteří jsou pořád na nižší úrovni.

Když jsme u té civilizace, tak hodně lidí kritizuje naši konzumní společnost. Co si o tom myslíte? 

My se vždy vracíme z těžkých podmínek, takže se domů těšíme. Oproti mnohým zemím v Africe a Asii, je v Česku ráj na zemi. Když jsme se vraceli z Konga, líbali jsme zem, že jsme válku přežili bez úhony. U nás si lidé stěžují na systém, ale my jsme jeho součástí. Takže pokud někomu vadí, tak ať proto něco dělá a jen nenadává.

Kam se chcete ještě podívat?

Už jsme toho viděli hodně, ale určitě je ještě mnoho zajímavých míst. Do Afriky se bojím kvůli těm válkám a korupci, takže spíše do Asie a jižní Ameriky. Míst, které nás zajímají, ubývá. Panenské už zůstávají jenom drsné podmínky – zbytky pralesů na Nové Guinei, izolované ostrovy, severské prostředí či Antarktida.

Souvisí to i s ničením životního prostředí?

Ano, když jezdíme do pralesů, tak vidíme, jak se kácí. Vadí mi to moc. Na Papui Nové Guinei jsme po 13 letech nenašli žádné rapidní zásahy do porostů. Ovšem něco jiného je Borneo, Latinská Amerika a Afrika. Tam se příroda likviduje neskutečným způsobem. Kácení pralesů přináší těžařům balíky peněz a místní z toho mají také výhody. Asfaltová cesta je přibližuje k civilizaci. Lidé si ale neuvědomují, že kácením pralesa, ztrácí. Je to smutné. Už jenom změna klimatu má neskutečné dopady. Vše pro peníze a pohodlí.

Je možné žít v blízkosti přírodě a pomáhat Indiánům?

Částečně ano. O víkendu si člověk může vyjet do přírody a postavit si stan. Když má dovolenou, může vyjet za Indiány do Ameriky nebo do Asie. A může taky bojovat za to, aby se zachovaly národní parky a příroda. Lidé by měli bojovat.

Co vás kromě vědy, sportu a cestování baví?

(smích). Lidi. Jsem velmi společenský člověk.

Máte nějaké své osobní motto?

Žít tak, aby byl člověk spokojený. Když jsem spokojená, můžu pomáhat ostatním. Protože, když je člověk sám nespokojený, musí řešit sám sebe.

Děkuji, Aleno. Ať se Vám daří.

Fotografie: z archívu Aleny Žákovské

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s